Zakázaná Šumava

Napsali o knize:
Šumava si v literatuře vysloužila velké množství různých přívlastků a Váchalovu, Klostermannovu či Stifterovu Šumavu tajemnou a romantickou nyní doplnil do knihy uložený pohled havlíčkobrodského fotografa Vladimíra Kunce
Tentokrát představující Šumavu zakázanou. „Před rokem jsem obdržel, po trošku delších urgencích, povolení k focení v I. zónách Národního parku. Potřeboval jsem ho spíš jen proto, abych mohl pořídit záběr tradičních turisticky známých míst z trochu jiného úhlu. Prostě abych například na Plešném jezeře mohl pár metrů za hranici rezervace a nebyl přitom strážcem vyveden,“ vysvětlil Vladimír Kunc, jak se dostal do běžnému smrtelníkovi nepřístupných míst.
Záměr připravit knihu ukazující Šumavu atraktivní však vzal brzy za své a kniha dostala zcela jinou podobu.
„Při té příležitosti jsem samozřejmě začal navštěvovat i ta zakázaná území, oblasti Modravských slatí, překrásného údolí Rokytky. Prošel jsem si větší část hraničního chodníku, Vltavského luhu a podobně. To vše skončilo tím, že jsem vydání původně zamýšlené knihy odložil a v letošním roce se věnoval Zakázané Šumavě,“ pokračoval Vladimír Kunc.

Po pěti vydaných knihách s barevnými fotografiemi se rozhodl vydat knihu černobílou, a to pro její zvláštní kouzlo a vypovídající hodnotu. Přestože to z knihy na první pohled není zřejmé, pořizování snímků samotných nebylo zas až tak jednoduché.„V těch místech samozřejmě není žádné turistické značení a orientace byla velice složitá. Ono bez průvodce najít například Javoří slať nebo přístup k Novohuťským močálům, není zase až tak úplně snadné. Pomohly mi ale letecké snímky a také rady fotografa Vladislava Hoška. Navíc mám Šumavu 200 kilometrů od bydliště, takže jsem mnohokrát vyjížděl z domova v jednu hodinu v noci, ve čtyři ráno jsem byl na Modravě, a pak pěšky třeba na Mlynářskou slať, abych tam byl v pět ráno na svítání,“ prozradil Vladimír Kunc některá z úskalí, která tvorbu jeho nové knihy provázela.

Jaroslav Pulkrábek

.

.

.

.

.

.

.

.